KDO ŘÍDÍ NAŠE OSUDY? Narodila jsem se 8.8.1946. Moje matka i otec pracovali ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové kde se seznámili. Maminka byla rozvedená a měla pětiletou dcerku Marušku z prvního manželství o kterou se ji starala babička. Když maminka otěhotněla s otcem vzali se a narodila se jim moje sestra Věra. Po šestnácti měsících jsem přišla na svět já. Ovšem pět dní po narození mne maminka vezla do nemocnice s tím že umírám a nechce abych umřela doma. Na chirurgii tehdy pracoval lékař který byl už  tenkrát velká kapacita profesor BEDRNA. Maminka mu  předala  uzlíček s miminkem s tím  že umírám a nechce abych umřela doma. Navíc nejsem ještě pokřtěna. Rodiče byli katolíci. Profesor Bedrna rozbalil peřinku a viděl modrající se tělíčko novorozence kterému téměř nebije srdce. Po chvilce povídá mamince: Aničko ona ti umře určitě vynechává jí srdíčko ale já bych se rád podíval co s ním má. Na patologii se už nedostanu a rád bych se podíval proč to  srdíčko téměř není slyšet a  vynechává. Dovolíš mi to? Nemáme čas na přípravu  předoperačního vyšetření a  už mi končí směna. Ona se však rána nedožije. Uděláme to hned. Bez zbytečného papírování a přípravy. Co ty na to? Maminka souhlasila ale vymínila si že mne nejprve musí pokřtít aby mi mohla na náhrobek dát jméno.  Na chirurgii ležel právě můj dědeček po  operaci žaludku. Bylo mu 49let. Zatím co  sháněli faráře maminka mne odnesla k dědovi ukázat a říci mu že bohužel s touto vnučkou se těšit nebude. UMÍRÁ. Děda mi udělal tři křížky na čelíčku a řekl. Bože zachraň to dítě a vezmi si radši mě místo ní. Pak mne maminka odnesla na operační sál. V předsálí už čekal ČESKOBRATRSKÝ FARÁŘ který mne pokřtil i když rodiče byli katolíci. Katolického kněze nesehnali. Jako dárek k svátku mne dostala sestřička Alena která mne při křtu mohla držet. Pan profesor Bedrna a MUDr. Procházka který mu asistoval si umyli ruce a při lehké narkóze pan profesor řízl vedle srdce. Zjistil že je tam nějaká bulka. Byl to vřed který už už měl prasknout. Proto srdíčko nemohlo pořádně fungovat usoudili oba lékaři. Vyřízli ho a vše okolo řádně vyčistili. Proto že to byla tajná operace bez jakékoliv dokumentace nemohli mne dát na dětské oddělení. Poslali zřízence  k nám pro moji malou sestru Věrušku. Tu zatím hlídala stará sousedka. Předali ji na hlídání  paní která se starala o domácnost panu profesoru Bedrnovi.  Maminku se mnou uložili na pokoj pana profesora Bedrny. Předpokládali že do rána zemřu protože si pan profesor nebyl jistý jak je zasažena moje krev. Nedělala se žádná kontrola žádné předoperační ani pooperační vyšetření. Děda který měl být po operaci z nemocnice propuštěn 15.8. 1946 náhle zemřel. Dlouho mi  babička vyčítala že mi děda dal svůj život. Celé dětství k nám chodili  lékaři kteří věděli o tajné operaci potěšit se s holčičkou které zachránili život tím že experimentovali s operací jejího srdíčka. Pan profesor  Bedrna byl pak kapacita na srdce a zachránil život mnoha dalším lidem. Operace tak malého dítěte se však nikde nezveřejnila. Celý život jsem měla problém. Když se lékaři ptali od čeho mám  jizvu na levém prsu a já odpověděla že to je po operaci srdce když mi bylo pět dní každý lékař mi řekl že to není možné. Vždyť v roce 1946 se pětidenním dětem srdíčka neoperovala.                                                                      

Když mi bylo 32let kamarádka mne přemluvila abych s ní jela do Jehlice u Hradce Králové. Bydlel tam věštec  který se jmenoval JAN ŽIŽKA. Na rozdíl od toho z Trocnova tento Jan Žižka byl zcela slepý. K věštci jsem jela jen abych kamarádce udělala radost. Musela jsem jít první na řadu aby si kamarádka vyslechla nejprve moji předpověď. Pan ŽIŽKA se mne zeptal na datum narození a pak četl něco v knize psané slepeckým písmem. Jeho předpověď si velice dobře pamatuji dosud.

Řekl mi že jsem BOŽÍ DÍTĚ. Na to jsem mu odpověděla že to jsme snad všichni. Odpověděl mi že on mi může říci jen něco o mé karmě ale změnit ji nemůže. Pak mi řekl že mám tělo ďábla a duši anděla. Na to jsem mu odpověděla  jestli by to nešlo obráceně. Samozřejmě  jsem si z něho opět dělala legraci. Řekl mi že mám duši anděla a že budu pomáhat lidem. Ale každý kdo pozná moji dobráckou povahu a zneužije mne  bude krutě  potrestán. Ti co mne okradou o peníze dokonce zemřou. Bude mne to mrzet ale nic s tím nenadělám. Jen si musím dávat sama pozor komu pomáhám aby mne lidé nezneužívali. Kdo ale pomůže mě bude  štědře odměněn. Proto že jsem nevěřila v Boha ani věštci dělala jsem si z něho legraci. Zeptal se mne jestli jsem neměla nějaký vážný úraz nebo nemoc. Že jsem tu už dávno neměla být. Pro Vás tu má BŮH NĚJAKÉ ZVÁŠTNÍ POSLÁNÍ. Zpozorněla jsem a  vzpomněla si jak  mi maminka vyprávěla o mé tajné operaci. Řekla jsem o tom věštci. On mi zopakoval že  to  bylo  proto že se mnou BŮH má nějaký záměr a že musím splnit jeho zvláštní  úkol. Musí prý být velice důležitý a nezemřu ani kdybych to sama chtěla.  Mám prý velice silného anděla strážného a ten mi pomáhá a postará  se o ty co mi ublíží a zneužijí mne. Že budou krutě potrestáni. Bude mne to mrzet ale nic s  tím neudělám. Jen si musím dávat pozor na ty kteří mne připraví o peníze. Odmění ale ty co mi jakkoliv pomohou. Vím o lidech kteří se mi snažili ublížit a jsou dost potrestáni. Bez toho abych se o to  něčím  přičinila.  Mě to ale dost vadí. Jiný by mohl mít z toho radost. JÁ NE. Radost mám že muž, který mne zasvětil do nebankovních úvěrů bez podvodů a přijal ke spolupráci dnes půjčuje peníze ze svého,  proto že mi pomáhal zbohatl.

Neměla jsem šťastné první manželství. Manžel vyrůstal v rodině kde se během dne   hádali a prali. Do rána se udobřovali. Ráno byli plni lásky a po večerním boji nebylo kromě modřin poznat že se něco z čeho jsem měla celou noc strach dělo. Maminka mi hodně rozmlouvala vztah z počátku protože jsme bývali sousedé než jsme se přestěhovali. Rodiny se dobře znaly. Já však na její slova nedbala a vždy jsem říkala že Mirek je jiný. Brzy po svatbě jsem  poznala jak jsem se mýlila. Stačilo aby si něco  myslel a dokud ze mne krev netekla nenechal si nic vysvětlit. Bydleli jsme v bytě který dostal manžel od zaměstnavatele a já neměla kam s dětmi odejít.  Když se mi podařilo  sehnat si byt odstěhovat se a rozvést se zamilovala jsem se do muže, který mne využíval. Nedokázala jsem ten vztah ukončit. Vždy jsem se nechala uprosit a přemluvit. Až mne napadlo že  takhle  dál žít nemohu. Že to prostě musím ukončit radikálně a u sebe. Děti byly často u babičky a já si pustila plyn. Přišel však na návštěvu švagr a ucítil plyn i přes okno. Odvezli mne do nemocnice kde začal boj o záchranu mého života. Vždy když ukazovali lékařům přístroje že jsem mrtvá dívala jsem se na sebe z vrchu. Slyšela jsem co si lékaři povídali a bylo mi moc dobře v krásném teplém světle. Při třetím opuštění těla, řekl starší lékař:Nedá se nic dělat. Chtěla to  je konec. Vzdáme to! Mladý lékař  odpověděl: Pane kolego  ona má 3 děti. Kdo se  o ně postará? V tom „hup „a opět jsem nevěděla o sobě. Probrala jsem se když mne ten mladý lékař plácal po tváři a říkal: Proberte se paní, máte tady 3 děti, na ně jste nemyslela? Na to jsem mu řekla že to říkal ten „blbec“ co mne vrátil zpátky. Otevřu oči a vidím že to byl on. Samozřejmě jsem se mu omluvila. Jeho však zajímalo jak jsem mohla vědět co říkal když  přístroje ukazovali že jsem mrtvá? Sešli se tři lékaři.  Ti dva co mne oživovali a psychiatr. Musela jsem jim vyprávět vše co se dělo když jsem byla 3x asi  pět minut mrtvá. Během těch pár minut co jsem byla v krásném světle jsem dostávala odpovědi na otázky které jsem dávala věřícím.                                  

 Například: Už jste Pána Boha viděl? Podal jste mu ruku za to že vám pomáhá? Kdyby nějaký Bůh byl, jistě by nedovolil aby se zabíjely děti a tak dále.  Takové otázky jsem kladla věřícím jako nevěřící člověk vychovaný v komunismu. Když jsem byla v krásném světle a dívala se na své tělo dostávala jsem odpovědi formou otázek. Například: Díváš se na televizi a posloucháš rádio? Už jsi viděla televizní a rádiové vlny? Držela jsi je v rukou? Učila jsi se dějepis? Nevšimla sis že se dějiny opakují? Není to náhodou proto že si musíte vrátit co jste  komu dluženi?  Kdo zabil dítě bude jako dítě zabit a podobně.  Dověděla jsem se že  ti co si  vezmou  život se v příštím životě narodí  tělesně postiženi za to, že si nevážili svého zdraví. Kdo zaviní jejich předčasnou smrt musí se v příštím životě o to postižené dítě postarat. Vím že  už bych si nikdy na svůj život nesáhla. Lituji každého kdo spáchá sebevraždu. Vím že tu každý máme svého anděla strážného který dokáže odvrátit jeho nebezpečí  pokud nenastane jeho čas. Že jsem opravdu hodně chráněná jsem si ověřila několikrát. Několikrát jsem byla vystavena situaci ve které běžně lidé umírají a já z ni vyšla bez zranění. Do dnes se mi stává že dostávám v noci odpovědi na otázky které řeším během dne. Je to mužský hlas kdo mi radí. Často si nepamatuji na co jsem byla předem upozorněna.  Vzpomenu si na to až když ta situace nastane. Stále nechci věřit všemu dokud se sama nepřesvědčím. Nejsem věštkyní a neumím vykládat ani karty. Občas se divím jak je možné že jsem byla na něco upozorněna a ono se to pak stalo.

Že posmrtný život existuje mne přesvědčila maminka. Vyprávěla jsem ji o zážitku jak jsem se dívala na své tělo a slyšela vše co si lékaři říkali. Oni mne poučili, že o tom nikomu nesmím vyprávět aby si lidé nemysleli že jsem psychicky nemocná. Ale mamince jsem řekla všechno a slíbily jsme si, že jedna druhé dáme vědět jestli je posmrtný život o kterém si vyprávějí jen věřící a nevěřící ho popírají.  Slíbily jsme si že která z nás dříve odejde dá té druhé vědět, že život smrtí nekončí. Řekla jsem mamince že je starší a že nejspíš ona dřív než já odejde. Jak poznám že je tu s námi? Na to mi odpověděla že jako správný host zaťuká, nebo zazvoní. Po čase jsem se znova vdala a můj manžel mi pomáhal starat se o rodiče a o jejich dům do kterého se muselo dost investovat a opravovat ho. Oni mi ho dali za svého života za slib že se o ně do smrti postaráme. Když maminka zemřela museli jsme se odstěhovat do domku. Zanechala tady svého manžela /nevlastního otce/ který potřeboval stálou péči. Musela jsem se o něho postarat. Museli jsme si vymalovat a vygruntovat domek abychom v něm mohli bydlet. Pomáhali nám dospělí synové. Myla jsem nádobí po obědě a synové si povídali o babičce jaká pro ně byla.  V tom zvoní zvonek u branky. Měla jsem to pár kroků k oknu a když zvonek zvonil po třetí už jsem vyhlížela z okna a u branky nikdo nebyl. Chodník byl zcela prázdný. Došlo mi že maminka splnila svůj slib a přišla mi tak říci že  smrtí život nekončí. Upozornila jsem na to syny. Ti se začali smát. Manžel vstoupil ze dvora do domu a povídá: Pánové, jak vidím jste samá zábava a legrácky. Já bych rád viděl že už máte hotovo. My už tu budeme dnes spát. Starší syn mu odpověděl: Mamka tu má zase babičku. Manžel mi řekl: Jestli nedáš pokoj  s tím vyprávěním o duchách a jiném životě tak já se sem stěhovat nebudu. Na to jsem mu odpověděla že ho do ničeho nenutím že ví kde máme společný byt. Já jsem však slíbila že se o rodiče postarám a svůj slib splním. Zvonění bylo slyšet jasně a třikrát. Slyšeli ho i kluci. Ti mi to dosvědčili. Na tom jsme se s maminkou dohodly.   Večer jsme šli spát do ložnice  která má okno do verandy a tam bylo okno zavřené. V noci mne probudil průvan. Přes ruce jsem si přitáhla deku ale oči jsem neotevřela. V tom manžel povídá: NE, NE, NECHTE MNĚ! Aniž bych otevřela oči  ptala jsem se ho co se mu zdá a sáhla jsem na něho abych ho vzbudila. Odpověděl mi že nespí a ať na něho nesahám. Ráno jsem se ho zeptala co se mu zdálo že tak v noci vyváděl. Odpověděl mi že nespal. Ležel s otevřenýma očima a najednou se k němu blížily dvě postavy co vypadaly jako duchové a  viděl je někde na obrázku. Natahovali k němu ruce. Řekla jsem že to byla maminka s moji sestrou Maruškou která zemřela několik let před maminkou. Přišly se podívat jak se nám tu spí.  Do  dnes o tom nechce  vyprávět a myslí si  že když o tom nebude mluvit, tak to pro něho nebude existovat. I vnuk  a vnučka viděli u nás postavu které se báli.                                                                                     

Když jsem o podobných zážitcích četla v jistém týdeníku, nevěřila jsem tomu. Prostě si to musíme prožít abychom uvěřili. Přiznám se že i já jsem si  všechny ty události dala dohromady až když mi maminka dokázala že život smrtí nekončí. I dnes občas udělám chybu že pomohu finančně někomu, kdo si to nezaslouží a on je pak potrestán. Mně to ale velice mrzí a nevím jak bych těm lidem pomohla. Většinou  ti lidé trpí  s dolními končetinami a já nevím jak bych jim pomohla. Mám za sebou i čtyři předčasně zemřelé na které jsem nesáhla. Nejhorší pro mne je že je tomu tak i v rodině. Dávala jsem peníze bratrovi a on měl vážnou autonehodu kterou jen zázrakem přežil. Dostal jiné auto od pojišťovny. To však brzy mělo časté poruchy. Na opravu neměl peníze. Domluvily jsme se ze sestrou a opravářem že mu  opravu zaplatím a řekneme bratrovi že to byla ona kdo mu opravu zaplatil a že ji ty peníze musí vrátit. Bratr odjel s opraveným autem do Brna. Zpět už nemohl ani auto nastartovat. Dnes je bratr na LDN a potřebuje celodenní péči. Poznala jsem že se můžeme obelhávat mezi sebou ale toho, kdo naše osudy řídí obelhat nemůžeme.

Pochopila jsem proč se dějiny opakují i to že žádné miliony zámek ani hrad si na nás nevzpomenou. Vzpomínat budou ti kterým jsme pomohli, nebo s nimi prožili hezkou část života a ti kterým jsme ublížili. Ti nás budou proklínat někdy i po smrti. Je mi jasné, že po přečtení mých zkušeností se vám bude zdát můj osud vymyšlený. Chápu to protože i já jsem nevěřila že nějaký Bůh a anděl existuje. Dnes už vím že kdybych se nespálila nevěděla bych co všechno oheň dokáže. Nevěřila jsem ani kartářkám a různým předpovědím. Byla jsem přesvědčena že si každý svůj život řídí sám.  Proto jsem se musela několikrát přesvědčit i o tom jak spravedlnost funguje a uvědomila jsem si že  nemám právo mlčet a nechat své spoluobčany různě podvádět a okrádat. Neboť ten kdo o podvodu ví a nic proti tomu neudělá je vlastně spolupachatel a měl by být i on potrestán. Dnes  pomáhám podvedeným lidem zdarma. Ovšem nemohu pomáhat všem. Jsem trestána za to, že ruším Boží trest. To mi řeklo několik věštkyň a dlouho mi trvalo než jsem pochopila, že měly pravdu. Snad bych mohla pomoci  tím, že spoluobčany předem upozorním, aby mysleli dopředu. Neboť minulost už nezměníme.